Taiwan – první ubytování

Bydlení u cizích, aneb najdi si svého Taiwance na netu

Carla, jak si tenhle 29letý Taiwanec nechává říkat, mi muselo seslat samo nebe. Když jsem tři týdny před odjezdem začala řešit, kde asi tak budu bydlet, ozval se mi s tím, že by mi s přítelkyní rádi ukázali Taipei a že budu-li chtít, můžu u něho ze začátku přespávat. A já chtěla.

Ubytování jsem moc neřešila. Mé zkušenosti říkají, že najít bydlení v zahraničí jde přes internet povětšinou dost ztuha a že se člověk musí landlordovi a budoucím spolubydlícím nejprve ukázat osobně, než mu někdo svolí se nastěhovat. A tak jsem tak jednou, spíš vlastně ze snahy oddálit další kapitolu diplomky, napsala na pár sociálních sítí, jestli někdo nehledá spolubydlící. Ozvalo se mi překvapivá spousta lidí, téměř všichni chlapi, že jo, a povětšinou pouze s tím, že by se se mnou prý velmi rádi skamarádili. Mezi nimi se vlastně objevil i Carl, který mi byl sympatický už jen tím, že v oněch pár řádcích prvotní konverzace zmínil i svoji japonskou přítelkyni Evu.

Carl byl od už začátku neuvěřitelně ochotný: Carl volal na Air China, aby zjistil, na které taipeiské letiště přiletím, Carl mi vypracoval popis cesty z letiště do centra, Carl mi chtěl sehnat mobil s taiwanskou simkou, Carl mi slíbil, že mě vyzvedne na autobusovém nádraží, Carl mi nabídl, že si můžu zabrat pokoj po jeho bratrovi, který půl roku zpátky odešel na vojnu. Prostě Carl byl tak neuvěřitelně milý, až jsem si říkala, že ten jeho facebookový profil musí být zaručeně fake a že se zřejmě vrhám do náruče masovému vrahovi, popř. překupníkovi s bílým masem.

Zcela ignorující lehce vtíravý hlas mého úzkostlivého já vychovaného na amerických thrillerech jsem doletěla do Taipei. Vzala si ten autobus, který Carl doporučil (jako jediný ne-Číňan jsem si v něm se svou červenou hlavou připadala jako pěst na oko) a dojela do centra. Mno, a Carl nikde. Řekla jsem si, že to jsem mohla tušit, sedla si na kufr a tupě zírajíc do blba, čekala, protože to ta moje poslední přeživší mozková buňka považovala za nejlepší řešení dané situace a víc by po celodenním cestování stejně ani nezvládla. Carl se opravdu objevil vzápětí, zaplatil taxík a už mi představoval jejich byt schovaný mezi miliony dalších pro mě naprosto identicky vypadajících paneláků/bytovek taiwanského stylu. Nebudu-li lhát byt mému zhýčkanému evropskému gustu zprvu příliš nevoněl. Bráchův pokojík sotva pojme můj obří kufr a povlečení zdá se, podle oněch prapodivných skvrn, nebylo přeprané nějaký ten pátek. A celkově, hádajíc podle bráchových věcí všude kolem se mi spíš zdálo, že si brácha jenom odskočil na pivo a že se nutně musí vrátit na noc domů.

Po chvíli se ozvaly klíče v zámku a Carl vysvětlil, že to je maminka, která tam bydlí s ním. Maminka – malá štíhlá krásná číňanka neumící ani slovo anglicky – na mě začala povykovat něco čínsky, do toho mezi námi začal skákat její černý jezevčík a zřejmě celý nesvůj z toho evropského pachu štěkal, jak bych si z něj chtěla udělat večeři (v čínštině prosím ne haf haf, ale wong  wong – aneb co jsem se dnes naučila). Chvilku jsme tam tak postávali a navzájem se na sebe všichni usmívali a já se pak omluvila, že bych si teda šla na chvilku zdřímnout a Carl odešel do práce. Toš jsem se, skvrny-neskvrny přikryla tou bráchovou peřinou a do minuty byla tuhá. Ani ne za hodinu jsem se probrala nějakým šramocením – to mi maminka s jezevčíkém vlezli do pokoje, sedli si na postel a seděli. Tak jsme na sebe chvíli všichni tři koukali, já se rozespalá snažila o úsměv a ona zas celá čilá o nějakou konverzaci v čínštině. Z jejího desetiminutového monologu jsem pochopila, že pes má jeden a půl roku. Jak už ji moje nechápavé kroucení hlavou doplněné křečovitým úsměvem přestalo bavit, tak se zvedla a šla pryč. To však jen, aby mi vzápětí přinesla větrák a papuče. Hodná, přehodná to žena. Pak už nepřišla a já se vzbudila až s Carlovým návratem z práce kolem sedmé večer. Donesl mi bubble tea (taková jejich místní specialitka, která je za velký peníz k mání aj v Londýnském Chinatownu a vlastně kdo ví, kde vůbec ještě) a že prý ať se převlíknu, že mi ukáže, kde mám školu. Tak já se převlíkla, dostala jsem přilbu a už jsme si to na jeho mopedu mašírovali nočním Taipeiem. Carl u každého důležitého místa zastavil a vysvětlil: tady je metro to a to, tady je autobus ten a ten, tady je park ten a ten. Dovedl mě přímo ke kanceláři, kam se mám jít zítra zapsat, a pak mě protáhl přes jeden ze známých Taipeiských nočních marketů. Ten, svým údajně nejlepším street food na Taiwanu, láká ve velkém nejen expaty, ale i údajně i šváby nepříjemných rozměrů – tak prý ať s tím počítám, budu-li v téhle části města kdy chtít bydlet. Dali jsme si nějaké plněné knedlíčky, o kousek dál zas výborný zelený čaj (on ho pil s mlíkem, já s kousky zeleného jablka) a vyrazili na mopedu zpátky. To já už frajersky zvládala za jízdy i pití čaje a focení mobilem – jaká to změna oproti tomu křečovitému držení na cestě tam. Než jsme došli domů, tak se mnou Carl ještě prošel tři místní operátory, abychom zjistili, který z nich nabízí nejvýhodnější internet v mobilu. Taky mi věnoval průkazku na metro s postavičkouBatmana, kterou se mnou pak zašel i nabít, abych příště věděla, co a jak. Mno a pak už jsme se vrátili ‚domů‘, já si dala sprchu, zavřela se u bráchy v pokoji a s tím, že chci zaskypovat s našima a nechala Carla, maminku i jezevčíka v obýváku. Carl na mě před tím než šel spát ještě jednou zaťukal a tichým hláskem se ptal, jestli může dovnitř – to aby mi dal klíče, které pro mě nechal udělat a taky nový film Jackieho Chana, to prý až se budu někdy nudit.

Více najdete na webu autorky – http://tchajwan.wordpress.com/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *