Taiwan – nákupy

Takové normální nakupování vajíček, mlíka, másla a chleba

Kulturní rozdíly mezi Taiwanem a Evropou jsou samozřejmě veliké. A ač mám magistra, ve kterém jsme strávili notnou dávku času studiem čínské antropologie a sociologie, velmi často se zde dostávám do absurdních situacích, které nevím, jak si vyložit.

Včera, kupříkladu, jsem byla nakupovat. V supermarketu japonského jména Matsusei. Chtěla jsem si koupit vajíčka, mlíko, chleba a máslo. Čtyři věci. Čtyři. Byla jsem tam půl hodiny. Oči mi totiž skákaly od mlíka z mungo fazolí a sóji, k nekonečnému výběru tofu, taiwanskému a japonskému pivu (a pozor, v Matsusei prodávaj i náš Budějovický Budvar – čtyři plechy asi za 250 Kč), nespočtu čínských polívek v sáčku, snackům ze sušené nasolené ryby, prapodivným druhům ovoce a zeleniny, zamraženým knedlíčkům s vepřovým masem a pórkem, obřím balíkům rýže atd atd. Čtveřice vajíčka, mlíko, chleba a máslo mě stála randál, protože zrovna tyhle věci nejsou součástí běžné taiwansko-čínské kuchyně. I tak, ale, jsem si po těch kopách nudlí a rýže, které se za poslední tři týdny staly mou běžnou snídaní, obědem i večeří, za vidinu ranního ztraceného vejce na chlebu s máslem ráda připlatila.

A tak si tak stojím u kasy a čekám, až přijdu na řadu. Když v tom na mě začne mluvit pán za mnou. Věk mohu pouze odhadovat, a určitě jej odhadnu špatně. 50? Možná 55? Ale taky možná 70, protože u těch Asiatů člověk nikdy neví. Začíná otázkou, které je trošku zvláštní: „Taaaak, ty studuješ na NTNU, že?“ … Stojíme v supermarketu, který je od NTNU přece jenom pár těch ulic vzdálený a takhle stavěná otázka může člověka snad i vyděsit.

Já: „Ehm, jo, jak to víte?„

Pán Taiwanec: ”Já tam učím a zapamatoval jsem si ty vlasy (ony jsou ty červené vlasy v místní armádě černých hlav opravdu docela lehce zapamatovatelné). Ty děláš business, ne?”

Já:„Ehm, no bakaláře mám z business, no. Tady jsem ale na kurzu čínštiny.”

Pán Taiwanec: “Jo, jo, já si všiml, jak si tady všecko bereš do rukou a bedlivě prohlížíš – takový business styl, všecko musíš vědět do detailu. Ty jsi z Francie, že? Nebo Německa?”

Já: Ne a Ne. “Já jsem z Česka.”

Pán Taiwanec: ”Ooooh, Česko. Tam já mám tuze rád především dvě osobnosti. Milana Kunderu a Franze Kafku. Kundera to je výborný chlapík. S tím já se znám osobně. Víš, je takový vtipný. Nebere se vážně. Jednou jsme překládali jednu jeho knihu a chtěli jsme tam něco změnit, tak mu voláme, jestli s tím souhlasí a on prý, že to stejně v těch čínských klikyhácích nebude schopen přečíst, tak ať si do toho překladu napíšem, co chcem. Víš, a to se mi na něm líbilo. Byl v pohodě. No a Kafka?! Kafka, to je pojem.”

Od Kafky skočil hned dál k tomu, co tady dělám a proč Taiwan a co že mě zajímá a skákal dál a dál. Pálil jednu otázku za druhou, ale spíš jen tak ze slušnosti, jakoby ho moje odpovědi ani nezajímaly. Vlastně, jakoby se ptal jen proto, aby se k otázce adresované mně, mohl vyjádřit on sám. A já tam stála s baťohem, ve kterém byl kromě slavné čtveřice máslo, mlíko, chleba, vajíčka strčený taky laptop, knížky, sešity, malovátka, a kopa průpisek a pod jehož tího jsem se lámala vejpůl. A mezi tím, co se půlka mého mozku zabývala udržováním zdvořilého úsměvu, pokyvováním hlavou a snahou pochopit, to, co se mi tu pán profesor v converskách a ušmudlaném tričku snaží předat, ta druhá půlka zvažovala, jestli baťoh držet na zádech jako symbol „jsem na odchodu“ a dál tak trpět pod jeho tíhou, anebo jej sundat, a dát tím však panu profesorovi najevo, že může povídat a povídat, jen co hrdlo ráčí.

Taiwan nákupy

Taiwan nákupy

Kdyby byl mladší, už dávno bych se zeptala, jestli chce moje číslo, čímž bych ukončila konverzaci a spokojeně šla domů a na přicházející zprávy odpovídala s nepříjemným časovým odstupem, až by ho to přestalo bavit. Kdybych byla v Evropě, viděla bych za smělým oslovením tohoto staršího pána jakousi nekalost a po chvíli bych se omluvila a utekla. Tady jsem ale na Taiwanu, kam se přijela, abych tu místní kulturu poznala a to že někdo z místních mluví obstojně anglicky, je pro mě jako dar seslaný z čistého nebe, kór ještě jedná-li se o člověka vzdělaného. O Taiwancích se taky říká, že jsou extrémně přátelští, a že spousta z nich, chce hlavně procvičovat angličtinu. A tak jsem stála a stála a přemítala nad tím, co vlastně stojí za tím jeho oslovením a že vlastně možná vůbec nic, že jsou prostě místní takoví. Čekala jsem, co z něj vypadne.

No a vypadlo z něj to, jestli mám facebook. Ano, mám, dávám mu své jméno. Jak to běžné, tak i čínské – načež on mi u kasy supermarketu, zapisujíc si v kleče na zemi všechny ty údaje – stačí dát i lekci psaní čínských znaků. Pak opět zašmátrá v baťůžku a vytáhne balení vlhčených kapesníčků (made in Taiwan) a že prý, ať si je vezmu. Že mi je dává jako dárek. Já se začnu smát na celé kolo chachacha, s tím, že to je dobrý, že děkuji, že si vůbec nemusí dělat škodu. Ale on urputně trvá na tom, ať si je vezmu, že na Taiwanu je horko a že se mi to bude hodit, se takhle občas osvěžit (přemýšlím, nad tím, že asi opravdu potřebuju sprchu a že bych asi měla zas začít používat pudr na obličej). A on se ještě poptá na pár věcí a uzavírá celou tu konverzaci s tím, že třeba můžem někdy zajít na oběd, že má spoustu otázek ohledně Kafky. Vytáhne plechovku taiwanského piva, kterou mi strčí do ruky k těm vhlčeným kapesníčkům, že ať si dám dneska při studiu do nosu, že mi to pak půjde lépe a říkajíc „goodbye Hena“ odchází.

Taiwan nákupy

Taiwan nákupy

Já se vracím domů s vlhčenýma kapesníčkama a pivem, pořád se ještě směju a čekám, co z tohodle toho pana profesora, který si coby anglické jméno zvolil poeticky Dante Young a email: violloncello@gmail.com ještě v budoucnu vyleze.

Více najdete na webu autorky – http://tchajwan.wordpress.com/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *