TAI-CHI

Na Taiwan jsem odjížděla s tím, že kromě čínštiny se chci taky začít učit hrát na nějaký hudební nástroj, surfovat, vařit čínskou kuchyni a dělat tai-chi. U hudebního nástroje stále tápu, který vybrat (maminka říká housle, Lenička harfu – asi skončím u kytary), surfovat snad zkusím tenhle víkend, s čínskou kuchyní to zatím vypadá ohroženě, neb kurzy vyžadujou už nějakou tu znalost čínštiny a na tai-chi jsem konečně vyrazila v úterý ráno.

TAI-CHI

TAI-CHI

Minulý pátek jsem opustila Carla, maminku a jezevčíka a přestěhovala do svého. 5 minut chůze mám moc příjemný park a vědoma si toho, že kde je park, tam se ráno cvičící tai-chi, jsem všem svým novým spolubydlícím v rámci počátečních small-talks u podvečerního piva cpala do hlavy, jak si hned další den musím přivstat, ať se můžu v parku zapojit. Rezolutně jsem to tvrdila ještě ve čtyři ráno, když jsme se z piva vraceli. Nad svým nelogickým a naivním uvažováním se vůbec nepozastavuju, zejména vezmu-li v potaz, že na té cestě zpátky mi taky přišlo úplně normální jít celou cestu domů skočmo, koleny kopajíc co nejvýš do vzduchu, neb přesně to mé podnapilé já vidělo jako vůbec ten nejlepší způsob, jak snížit riziko kontaktu s potenciálním švábem. Sobotní ranní taichi bylo tedy samože pasé, stejně tak to nevyšlo ani v neděli a bohužel ani v pondělí. Vstát v 6:30, tedy tak ať místní cvičence a cvičenky zastihnu, se mi nakonec podařilo až v úterý.

TAI-CHI

TAI-CHI

 

Z Číny již vím, že parky jsou v téhle části světa po ránu důchodců ráj. A i mně se tam líbí, zdá se totiž, že si tam člověk může dělat, co chce bez sebemenšího pocitu trapnosti. Čínští důchodci mají – z mého pohledu, tedy z pohledu člověka nepříliš znalého východních filozofií – spoustu prapodivných rozcvičkových tradic. Okolo parku chodí pozpátku, všelijak třesou rukama, vrtí zadkem, zpívají si pro sami sebe, nebo si – zcela zničeho nic – co pět sekund při nějakém pohybu zařvou – jen tak si prostě při protahování rukou střihnou výkřik do tmy.

Kromě cvičenců sólistů se v parku objevují taky nejrůznější cvičící skupinky. Ty, jak jsem odkoukala, mívají po jednom, občas aj po dvou, ‘vedoucích’, kteří si na magneťáku (to je paráda, jednou za čas si takhle použít slovo magneťák) pouští táhlé melodie a předcvičují pohyby á la „posouvám po zemi skříň a chci u toho vypadat cool“. Skupinka vše opakuje, ale zdá se, že by tam toho joudu vpředu snad ani vůbec nepotřebovala, protože všichni ty sestavy mají stejnak zmáklé úplně stejně dobře jak on (níže přidávám malou ukázku, ale kvalita nic moc, taky jsem to točila sama).

V tom našem Da’an parku, bylo takových skupinek několik. A já si uvědomila, že kromě těch pár kroků, co Zora Jandová ve svém bílém oblečku párkrát předváděla na ČT1, vlastně vůbec netuším, jak takové tai-chi vypadá. Což teda může být pro někoho, kdo má na výběr asi z 15 skupin, které se všecky motaj dost podobně, trochu problém. Dámy tančící s mečema a ty, co předváděly jakous verzi místního aerobicu, jsem vyřadila hned ze startu (mne ty jejich pohyby, přiznám se, docela pobavily – takže přidávám opět jedno vysoce kvalitní mini-video níže ). A pak už to byla vyloženě loterie. Postavila jsem se do poslední řady jedné ze skupin a neohrabaně začala opakovat, co dělal děda přede mnou. „Toš ta Zora to dělala nějak víc akčně“, říkám si, „ale tak třeba se to rozjede, třeba je to jenom rozcvička“. Nerozjelo, za deset minut jouda v předu začal něco pořvávat, vypl magneťák a tim dal důchodcům rozchod. A mně nezbylo než začít hledat skupinku číslo dvě. Ten den jsem se nenápadně přidala celkem ke třem skupinám. U té poslední, ač sice nevím jestli to vlastně bylo taichi, jsem vydržela celou půl hodinu a všechno šlo vcelku dobře. Teda do té doby, než přišel na řadu onen cvik během něhož se všichni důchodci svorně a nečekaně otočili o 180 stupňů a před nima jsem stála já. Ač na maskování emocí jsou Asiati experti, zdálo se, že je přítomnost někoho mladšího 60 let, a kor ještě s červenou hlavou, docela rozrušila. Zkusila jsem křečovitý úsměv a zamávání na pozdrav, ale to oni už zas byli čelem k joudovi a jelo se, jakože nic, dál.
Ač vlastně netuším, jak tyhlety skupinky ve veřejných parcích fungují a jestli se za cvičení platí nějaké poplatky, anebo jestli je to jenom pro členy nějakého klubu, klasicky to moc neřeším. Spoléhám totiž na přátelskou a milou povahu zdejších lidí, jež stále ještě žijí v přesvědčení, že cizinec je jejich host, a jako takovému mu i sebevětší přešlap s milým úsměvem odpustí.

Video ze cvičení najdete TADY a pak také TADY

Více najdete na webu autorky – http://tchajwan.wordpress.com/

One Comment
  1. Ono jde o to,že se dnes často vydává za taichi i to,co jím ani téměř není…hlavně na západě a v čechách.
    Často jej učí lidé,kteří se jej učili z knih,dvd což je je naprostý nesmysl,nebo na nějakém semináři na víkend.
    Pokud člověk nepraktikuje každý den,pod vedením zkušeného učitele,a navíc po mnoho let,může jen těžko něco učit,protože sám ještě ani netuší,co vlastně taichi je…Práce s tělem,myslí a energií je náročná,a vyžaduje spoustu práce.Ne nadarmo bylo v číně taichi jako zástupce tzv. vnitřních ¨stylů,považováno za vyšší školu bojových umění wushu/kungfu.
    Často si lidé myslí,že pokud taichi cvičí jako cvičení,nemusí toto vše dodržovat,ale to je vylký omyl.Bohužel se najdou i dobrodruzi,kteří vytváří své sestavy,a upravují taichi,čímž nejen že prokazují že taichi naprosto nerozumí,ale navíc hazardují i s lidským zdravím.jinak taichi je dokonala alchymie těla i ducha,která pokud se cvičí jak se má,je velice prospěšná pro člověka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *