Surfování

Surfování vypadá velmi jednoduše, bezbolestně a strašně cool. Jakoby snad to surfovací prkno samotné dodávalo nehezkým tělům hezké tvary, mořská sůl slepovala vlasy jenom tak, jak to člověku nejvíc sluší, opálení existovalo pouze do čokoládově hnědé a písek se na tělo lepil pouze tak nějak hezky, cudně, prostě tak, aby dokreslil ten plážový pohodový sexy look. Mno, teď už vím, že to není zcela pravda. Sedím totiž doma spálená, vlasy by po celodenním bytí více pod vodou než nad ní potřebovaly vyměnit, písek se dostal všude (jakože všude), a ještě teď, když se předkloním, mi z nosu teče voda usazená zřejmě někde v mozkových dutinách. Stání vedle surfu s mým tělem žádný přílišný zázrak neudělalo. Ovšem ty dvě hodiny intensivního boje “moře vs. Hana” snad ano (nebo možná bývalo by, kdybych je bývala nepřebila tím cheesburgrem, colou, hranolkama, čokoládou, pivem, brambůrkama a dvojitou večeří posléze (já nevím, odkud všechen ten hlad přišel).

Taiwan je malý. V porovnání s ČR asi třetinový. Což má jednu ohromnou výhodu, a to, že je všecko příjemně blízko. Na rozdíl od Číny, kde snad jenom projet Peking samotný trvá dvě hodiny, tady jste za dvě hodiny vlakem někam na jih na zastávce Wai Ao. A když na té zastávce Wai Ao vystoupíte, vyjdete jedny schody nahoru a pak zase jedny sejdete dolů, tak stojíte před dvouproudovou silnicou. Tahleta silnica je jako hranice mezi místním normálním životem ála sem tam švábem na cestě, občasným tajfunem, pravidelným rozlíváním čaje s mlíkem přes sešit, nervování se s čínskými znaky, zápachem stinky tofu (olomoucké tvarůžky by mu mohly jenom tiše závidět) a jakýmsi jen těžce uvěřitelným obláčkovým místem, kde slunce svítí a ptáčci zpívají, lidé se usmívají, kde věčně hraje Bob Marley, kde psi chodí bez náhubků, protože tady psi ze zásady nekoušou a kde se na jednorožcích po písečné pláži prohánějí dohněda opálení muži s vypracovaným těly a z toho jednorožce skáčou na připravená surfovací prkna, aby se projeli na dvou a půl metrových vlnách. Sympatizujíc se všemi doma, kde prý mráz už pomalu klepe na dveře, bych i velmi ráda napsala, že přeháním. Ale když ono, až na ty jednorožce, je to vše tak nějak pravda. Taky nechci, aby to vypadalo, že mé běžné dny jsou v Taipei děs a hrůza a hrůza a děs, to by samozřejmě nebyla ani v nejmenším pravda, ale na tom Wai Ao, kde člověk vystoupí z vlaku a má před sebou nekonečnou písečnou pláž a za sebou nádherné zelené hory, něco je.

IMG_4269 IMG_4267

Na Wai Ao jsem přišla náhodou, když jsem se tři týdny zpátky nastěhovala do svého. Jeden ze spolubydlících – dohněda opálený muž s vypracovaným tělem a kalifornským přízvukem i úsměvem – mi mezi řečí sdělil, že si tam občas přivydělává výukou surfování. Vzápětí ale taky dodal, že se tam někam k Wai Ao za tři dny stěhuje a jeho pokoj si převezme prý moc sympatická a hezká Francouzka. Hm, super, otráveně jsem si mlaskla, výstřih povytáhla zpátky nahoru a sukni zas vrátila tak, aby zakrývala obě kolena. Brian odjel a místo něj přišla Helene. Moc sympatická a hezká je. A taky hrozně štíhlá a od přírody blondýna. „Jóóó děvče, ty se budeš muset hodně snažit, abys tyhlety ty dary přírody překonala a stala se moje kamarádka“. Spletla jsem se a pár dní po mém prvotním nenadšeném měření Helene od hlavy až k patě, už jsem s ňou a jejími pěti francouzskými kamarády seděla ve vlaku a z rohu jako správný vyvrhel zpoza učebnice čínštiny tiše pozorovala, jak se všichni výborně baví (francouzsky).

IMG_4556 IMG_4558

Dojeli jsme na místo, a hned za přechodem pro chodce na té hraniční silnici je hostel s idylickým názvem Rising Sun Surfing Inn. Tohle místo jakoby sebralo všechny ty pozitivní stereotypy o surfování a surfařích a vyplivlo je na místo mezi dvěma polorozbořenými domky místních taiwanských rodin. Rising Sun Surfing Inn kromě ubytování nabízí k zapůjčení i surfovací prkna a k nim za příplatek i opálené kalifornské instruktory. Takže já si na dvě hodiny zaplatila Garretha. Garreth doma v Californii dělal záchranáře na pláži, kde se točila Pobřežní hlídka a prý tam opravdu nosil stejné trencle a plováky a jezdil na stejném džípu jako Mič Bjúkenen. Než mi došlo, že si nedělá srandu, jsem si stačila střihnout procítěné sólo ústřední melodie, což teda nebylo úplně nutné, protože to nepobavilo nikoho, obzvláště ne Garretha.

Garreth se mě hned na začátku zeptá, jestli jsem už někdy surfovala a já že ne, ale že na sněhu to mám jako docela dost zmáklý (no snowboardu jsem začala ještě před tím, než do kina přišli Snowboarďáci, čímž se považuju za průkopníka snowboardingu v Čechách), takže voda by neměl být až takový problém. On se na mě trošku s údivem podívá, tiše pokývá hlavou, mlčky mi podá surf a změní téma. Cestou na pláž se snažím předstírat, že mi nošení té dvoumetrové věci vůbec ale vůbec nedělá žádný problém. Pro dodání důvěryhodnosti občas povýšeně obrátím oči v sloupu při pohledu na drobnou Taiwanku za mnou, která má mít lekci s náma a která má evidentně dost rozumu na to, aby nic nepředstírala. Taky k ní Garreth za chvíli přiskočí a to prkno ji s úsměvem veme a spokojeně pak spolu bok po boku vcházejí vstříc písečným plážím. To já, rozhodnutá skončit s předstíráním, za tou plážovou sexy dvojicí hekavě klopýtám s odstupem asi pěti metrů a div se ve svých žabkách nepřizabiju. A celkově si připadám, že do tohodle světa já tak nějak vůbec nepatřím.

IMG_4251IMG_4253

První, co máme na pláži udělat, je lehnout si na prkno na břicho a z leže naráz vyskočit do surfařské pózy. Hlavně ne přes kolena, prostě čop čop, odpíchnout se od zapřených prstů na nohách a z tricepsové kliku hula hop a stojíš v mírném pokrčení, jednou nohou vpředu a rukama si naoko dodáváš balanc. Taiwanka to bere dost zlehka, taky už to byla její druhá hodina a tak chytře věděla, že unavit se na souši nemá moc velký význam. Za to já skáču ostošest jak nadmutá koza, abych všem kolem dokola (?!) ukázala, že surfování mně jako žádný problém nedělá, a to ani na souši. Mno a pak jsme přivázali onen surf na dva metry ke kotníku a šli do vody. A já velmi rychle pochopila, že je dost věcí, které mi po zhlédnutí těch profi-surfařských záběrů nikdy nedošly. Tak kupříkladu, že moře je slané, vlny jsou velké a že proudy jsou silné. A taky, že na moři neexistujou žádné lanovky jako na horách, ale že se člověk musí se za ty 2-3 metry vysoké vlny nejdřív nějak dostat sám, aby je pak třeba mohl zkusit jakože chytit a sjet (ale to velmi předbíhám, v mém případě, řekla bych, asi tak 5 let usilovného tréninku).

IMG_4618

Nemohu ani spočítat kolikrát za ty dvě hodiny boje moře vs Hana, můj soupeř vyhrál a poházel mě i takovými směry, o kterých jsem ani netušila, že existujou. Celkově, mám dojem, že jenom díky mému hornímu dílu plavek, jehož vycpání umně fungovalo coby plovák, jsem se neutopila a s každým vynořením se nad hladinu více a více chápala ten pravý význam označení push-up. Celý boj vlastně není pouze muže proti moři. Ve Vašem týmu je totiž ještě lehce retardovaný spoluhráč pan Surf, který se po většinu doby schovává někde za Vámi, a mám dojem, že má z moře panickou hrůzu, neb se vlnách dokáže splašit a uštědřit Vám (popř. komukoli jinému v dosahu jeho vodítka) přátelskou herdu do zad (popř. hlavy, či zadku). Prostě, mohu pouze říci, že to nebyla žádná sranda – a to jsem se svým popisem vlastně teprve u toho, že se snažím učit ve vodě chodit s prknem vedle sebe.

Když Garreth viděl, že chození v moři zvládáme fakt na jedničku, zavelel, že budem zkoušek body-boardning, což je prakticky ležení na prkně a nechání se unášet vlnou. A byl to teda jako překvapivě taky docela těžký úkol (snad ještě těžší než chození ve vodě). Ono totiž udržet stabilitu (i pouze vleže) na té 40cm široké a 2m dlouhé varchlaté věci, která se s každým menším pohybem začne kymácet jak potrefená, je třeba nacvičit. Možná by mě by to všechno šlo líp, kdyby Garreth nebyl 80% času u sličné křehké Taiwanky, a ke mně jenom občas nepřiběhl s tím „ty víš, co děláš, že?“ a ani nečekajíc na mou odpověď už byl zas zpátky u ní. Poslední půl hodinu jsme zkoušeli na to prkno i vyskočit, to mi teda nešlo už vůbec. „First you have to feel the push the wave gives you before you try to jump on in“ řval na mě Garreth od Taiwanky. Řval i něco dál, ale to já už neslyšela, protože jsem byla zase pod vodou a nechala se protáčet vlnou všemi těmi neskutečnými směry.

Po dvou hodinách bojování s mořem, prknem a sama sebou, po hektolitrách nalokané slané vody, očima solí podrážděnýma tak, že jsem myslela, že budou už navždy do ruda, jsem se doplazila na pláž lehla a ve stabilizované poloze byla rozhodnutá zůstat ležet už navždy. Z polospánku, polobdění, poloumírání mě vytrhla až spolubydlící Helene, která se surfem ladně pod paží začala něco o Cheeseburgeru a hranolkách. Cheeseburger bylo to jediné, co jsem z jejího monologu slyšela. Našla jsem v sobě poslední zbytky sil a utíkala, co mi nohy a surf stačily do hostelu, sedla si na jednu z těch bambusových židliček, a za písní Boba Marleyho se přežrala k prasknutí a rozhodla se, že to „surfování“ je vlastně docela fajn a že se do Wai Ao musím co nejdřív vrátit.

Více najdete na webu autorky – http://tchajwan.wordpress.com/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *