Do školy

Říkejte mi Wei-Hai-Na

První den školy je vždy událost přinášející jistou dávku nervozity a je jedno, jestli Vám je šest a mašírujete si to za ruku s maminkou na ZŠ Gajdošova v Ostravě, anebo 25 a valíte na mopedu cizího Taiwance směrem k jedné z taipeijských universit.

National Taiwan Normal University, osmé patro, pokoj č. 807, učitelovo jméno v čínských znacích. Vešli jsme dovnitř a usadili se kolem kulatého stolu v místnosti, která by nutně potřebovala vymalovat. Nikdo neřekl ani slovo, nepozdravil, neusmál se. Všichni vypadali jemně rozrušeně a nijak zvlášť nadšeně. Rozhlídla jsem se kolem dokola a začala se modlit, aby můj první dojem byl jako vždy i tentokrát zcela mylný a z těch sedmi unuděných tváří se vyklubali neuvěřitelně milí a vtipní spolužáci, díky kterým zažiju půl roku smíchu a zábavy – jinak se na Taiwanu můžu taky dost dobře užrat nudou. Od zírání na vlastní boty a hraní si s mobilem těch sedm statečných vytrhla až jakás dvou minutová melodie – jak jsem později pochopila, hrající úlohu našeho zvonění. Gong-gong-gong ještě ani pomalu nedohrál a do dveří již vcházela paní učitelka. Taková důchodkyně s výrazem ‚přísná ale spravedlivá‘ a jakoby zapomněla, že učí Beginners – level 0, začala na nás čínsky. Asi se nám představila. Pouze odhaduji, coby beginner – level 0 to opravdu nemohu říci s jistotou. Nicméně, ať už nám sdělila cokoli, řekla to velmi stručně a výstižně, neb než já se stačila rozkoukat, už jsem měla na stole papír o osmi bodech zakončený místem k podepsání.

Bod č. 1: Student svým podpisem stvrzuje souhlas s třemi kontaktními hodinami výuky denně.

Bod č. 2: Student svým podpisem stvrzuje souhlas s minimálně čtyřmi hodinami samostudia nad rámec kontaktních hodin denně.

Bod č. 3: Student svým podpisem stvrzuje souhlas s tím, že každý den začíná výuka krátkým testem.

Dál už jsem to nečetla, neboť mě přepadla jemná panika, že toto se asi úplně neslučuje s mou představou Taiwan = nohy hore, koktejl v ruce a občas načmárání jakéhos toho čínského znaku. A už vůbec ne, pokud já, coby držitel toho jejich stipendia, musím mít v průměru ze všech testů více než 80%, jinak mi prý všechny ty štědře věnované taiwanské dolary zase s radostí seberou.

Když jsme jí všichni dali písemný souhlas s oním polovojenský drilem, začalo obligátní představovací kolečko. Překvapivě nikdo z USA (mám dojem, že totiž v Americe čínština poslední dobou hrozivě frčí), místo toho třeba Nový Zéland, Indonésie, Španělsko, Wales, Francie a St. Vincent (pidi ostrov v Karibiku). Mno a klasika, že? Většina z nás sotva přijela a ze čtyř kluků ve třídě už mají dva Taiwanskou přítelkyni -a těm zbývajícím dvěma dávám max týden, než se do početné skupiny expatů po boku s krásnou anglicky příliš nehovořící Asiatkou přiřadí.

Ten první den jsme taky všichni dostali svá čínská jména. Takže od teď prosím žádná Hana Walderová, ale výhradně Wei-Hai-Na [wej-haj-na]. Čínské jméno nám paní učitelka vymyslela podle našich běžných jmen a příjmení tak, aby znělo alespoň trošku podobně a také – jelikož čínská jména jsou složená z běžných slov – tak, aby jejich význam dával aspoň trochu smysl a nebyla to úplná pitomost. Takže já jsem Wei od onoho W ve Walderová a ‚Hai-Na‘ jako Hana s tím že ‚Hai‘ znamemá oceán (stejné Hai v Shang-Hai = Šanghaj) a ‚Na‘ je něco jako mladá slečna. Co znamená ‘Wei’ už si nepamatuju, ale asi bych si to měla někde vyhledat, když už je to jednou moje jméno.

Poslední na pořadu prvního dne byla čínská výslovnost. Čínština není na rozdíl od většiny indoevropských jazyků nijak zvlášť postavená na intonaci věty. Dá se tak říci, že všechny věty, otázka-neotázka, rozkaz-nerozkaz, se intonačně říkají dost podobně. I přesto však v čínštině slyšíte přeskakování z jedné výšky hlasu do druhé, a to je tím, že čínské slabiky mají povětšinou jeden ze čtyř tónů: klesající, stoupající, klesající a hned zas stoupající a pak takový táhlý horní tón. A tak se jedna a ta samá slabika v čínštině může vyslovit čtyřmi různými způsoby, a zcela tím změnit význam daného slova (proto taky ty čárky a háček u Wei-Hai-Na). A neboť chytit tyhlety tóny správně je tedy pro jakoukoli konverzaci fakticky důležité, cvičili jsme je to kvíkání furt dokola a dokola asi hodinu a půl. Zastavila nás vlastně až ona podivná melodie gong-gong-gong ze začátku dne, tentokrát oznamující konec výuky. Paní učitelka rozdala úkoly – mimo jiné naučit se napsat své jméno, pže do třídní knihy se budeme hodinu co hodinu podepisovat každý sám čínskými znaky – a sdělila, že teda zítra první test. Pak si sbalila svou minikabelečku, z níž jí čouhaly čínské hůlky, a odešla. My se rozhodli, že půjdem na véču. Šli jsme do italské. Připadala jsem si trošku hloupě, že jsem na Taiwanu tři dny i s cestou a místo čínské kuchyně jdu na těstoviny, ale nechtěla jsem ze sebe dělat krávu hned první den, a tak jsem si – tiše následujíc mých sedm spolužáků – dala boloňské špagety. A nebyly vlastně vůbec špatné, no a ta moje nová třída nakonec taky ne.

Více najdete na webu autorky – http://tchajwan.wordpress.com/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *